Jeden z mých dávných šéfů, profesí organický chemik, nás po každém vydatnějším dešti vítal ráno v práci pokřikem: „Plochá střecha je omyl moderní architektury!!“
Jako obyvatele funkcionalistické vilky v 70. letech minulého století, kdy elementární údržba domu byla pro soukromníka neřešitelným problémem, ho v tomto názoru musel každý déšť utvrzovat.
Problém je, že to co je hezké, provokativní, esteticky (mnohdy až po letech) ceněné nemusí být nutně praktické, v domě s úžasným výhledem je občas nezbytné si vzít v zimě dva svetry, plochá střecha vyžaduje častou údržbu, realizace terasy nad obytnými prostory, pokud do nich nemá zatékat, vyžaduje mimořádně pečlivé provedení a vytváří pochopitelně zvýšené nároky na projektování (a provádění) detailů. A riziko, že to nedopadne dobře se všude tam, kde se může voda zdržovat v podobě sněhu či ledu větší část zimy, prostě zvyšuje. U tradiční výstavby v Alpách byste plochou střechu hledali opravdu jen obtížně. Ale i tam dnes takové objekty vznikají. Železobeton snese veliké zatížení a moderní hydroizolace dokáží ledacos, dříve nemyslitelného.
